Roguelike prvky, které se dostaly do velkých her

Roguelike prvky jsou tři: úrovně skládané náhodně, smrt, která ukončí celý průchod, a stavba postavy z toho, co hra právě nabídne. Pojmenování pochází od hry Rogue z roku 1980, v níž hráč procházel pokaždé jinak vygenerované podzemí a po smrti začínal od nuly. Dnes tyto mechaniky potkáte i v titulech, které by se do žánru nikdy nezařadily, protože řeší potíž skoro každé dlouhé hry – jak udržet napětí i po padesáté hodině.

Co se původně za roguelike považovalo

Nejznámější pokus o vymezení vznikl v roce 2008 na konferenci vývojářů roguelike her v Berlíně a říká se mu berlínská interpretace. Mezi hlavní znaky řadí náhodně generované prostředí, permanentní smrt, tahový průběh, pohyb po čtvercové mřížce, hospodaření s omezenými zdroji a objevování neznámých předmětů. Nejde o závazný seznam, spíš o popis toho, co měly hry podobné Rogue společného.

Většina dnešních titulů splňuje jen část a ujalo se pro ně označení roguelite. Za sebe bych se o nálepky nepřela. Užitečnější je vědět, které konkrétní prvky hra převzala, protože každý z nich mění zážitek jiným směrem a ne každý sedne každému.

Permanentní smrt a její měkčí podoby

V původní podobě smrt znamenala smazání uložené pozice. V rozsáhlých hrách se to jako výchozí pravidlo neujalo, protože ztráta třiceti hodin postupu většinu hráčů odradí. Přežívá proto jako dobrovolný režim: Diablo nabízí hardcore postavy, které po smrti nelze oživit, a Baldur's Gate 3 má režim Honour s jedinou ukládací pozicí.

Častější jsou mezistupně. Přijdete o nasbírané prostředky, vrátíte se k poslednímu záchytnému bodu, nebo ztratíte jen postup v aktuální výpravě. Smysl zůstává stejný – chyba má váhu, a proto se rozhodujete opatrněji než ve hře, kde stačí načíst pozici o minutu starší. Považuji právě tohle za nejcennější přínos celého žánru: napětí, které se nedá vyrobit vyšším číslem u života protivníků.

Procedurální generování a kde naráží na strop

Procedurální generování znamená, že úroveň neskládá designér ručně, ale algoritmus podle pravidel. Obvykle nepracuje s jednotlivými dlaždicemi, nýbrž s předem navrženými místnostmi, které k sobě náhodně připojuje. Kobky v Diablu jsou díky tomu při každé návštěvě jiné, a přesto dodržují rozumnou stavbu.

Slibovaná nekonečná rozmanitost ale platí jen do chvíle, než rozpoznáte stavební bloky. Pak generátor působí spíš monotónně, protože vidíte schéma, ne obsah. Podle mě proto nejlépe fungují hry, které nechávají náhodě jen část: Hades má místnosti navržené ručně a mění pouze jejich pořadí, nepřátele a odměnu za dveřmi. Prostředí si tak udrží čitelnost a průchod se přesto neopakuje.

Metaprogrese aneb co zůstane po prohře

Největší změnou proti původnímu žánru je metaprogrese, tedy trvalý postup, který přežije smrt postavy. V Hadesu si z každého pokusu odnesete suroviny, za které mezi výpravami odemykáte trvalá vylepšení, nové zbraně a další kapitoly rozhovorů. Prohraný pokus tak není ztracený čas a příběh se posouvá právě díky opakování.

Má to i stinnou stránku. Pokud trvalá vylepšení zvedají hlavně životy a poškození, přestává být jasné, zda jste se zlepšili vy, nebo jen čísla. Dívala bych se proto na to, co metaprogrese odemyká: nové zbraně a nové možnosti jsou dobré znamení, kdežto dlouhý strom drobných bonusů obvykle znamená, že první hodiny jsou záměrně těžší, než by musely být.

Stavba postavy z toho, co padne

Třetí pilíř se týká odměn. Místo předem naplánovaného buildu dostáváte po každé místnosti výběr z několika náhodných vylepšení a postavu skládáte za pochodu. Slay the Spire takto staví balíček karet, Hades kombinuje dary olympských bohů. Rozhodování je jiné než v klasickém RPG: neptáte se, co je nejlepší obecně, ale co se hodí k tomu, co už máte.

Souvisí to s tím, jak hry rozdělují kořist obecně – mechaniku vzácnosti a náhodných vlastností rozebírá článek o tom, proč loot systém zaplavuje hráče nepotřebnými předměty. Rozdíl je v měřítku: v roguelike výběr platí jen do konce pokusu, takže se nevyplácí šetřit silné předměty na později.

Jak poznat, zda vám opakování sedne

Tyto mechaniky se dobře snášejí s akcí a krátkými herními úseky, hůř s dlouhým lineárním vyprávěním. Kdo od RPG čeká hlavně příběh a volby v rozhovorech, tomu bych doporučila začít jinde – třeba u přehledu, čím se RPG hry liší od ostatních žánrů, a u srovnání, co odlišuje akční RPG od tahového.

Před výběrem si zjistěte tři údaje, které trailer neukáže. Jak dlouho trvá jeden pokus od začátku do konce – půlhodinový průchod snese prohru lépe než tříhodinový. Co přesně po smrti zůstává. A zda lze rozehraný pokus uložit a vypnout hru, což u starších titulů nebývalo samozřejmé. Podle těchto tří odpovědí poznáte lépe než podle žánrové nálepky, jestli vás opakování bude bavit, nebo unavovat.

Zdroje

• RogueBasin – Berlin Interpretation, definice přijatá na International Roguelike Development Conference 2008
• Supergiant Games – oficiální materiály ke hře Hades
• Blizzard Entertainment – herní příručka k sérii Diablo, popis režimu hardcore
• Larian Studios – poznámky k aktualizacím Baldur's Gate 3, režim Honour